Life after Life? Why to Care?

One question keeps haunting me again and again recently: Why do we care about our future so much? Why are we frightened of our eventual death so much that we even make up religions just to escape the concept of end?

If someone came to me, told me he owns a time machine, and gave me an opportunity to choose whether he should rather torture the Me from previous or following week I wouldn´t think for long and clearly pick the past one. Even though it is as close to my present Me as the future one and it would feel as much of suffering as the future one would. I simply care about my future Me much more.

If I went even further into the past I would probably lose any connection with the younger version of Me whatsover. When someone is telling me what I did when I was 18, 15, 10 or even 4 years old - I don´t really care much. It´s sometimes interesting and funny but I don´t feel any strong relation to that guy from past. I don´t understand him, I don´t particularly care about him. Whatever has happenned to him, I don´t really feel great happiness or sorrow as long as it´s not affecting Me in now. Heck, I can even imagine I would detest him if  my present Me somehow managed to meet him (yeah, those story-tellers are usually very keen on telling the most embarrassing parts of his life).

Who is Me in the first place?

Bertrand Russell in some book (either Our Knowledge of the External World or Why I Am Not a Christian) argues that the whole idea of Me is false. As far as we know, there is nothing about humans which cannot be explained in physical manner, there is no out-of-this-world substance, no immaterial soul which would justify the concept of persistent Me. Hence when I say Me it´s a merely linguistic shortcut, man-made term denoting an entity which moves continuously through the space and time keeping some level of molecular and structural integrity and similarity. Apart from that the only thing which remains exactly the same is probably the DNA information. But is that really enough to justify the strong feeling of “identity”, the definition of an individual?

I´m sure both phenomena - the strong feeling of personal identity and the preference of future - can be explained by some evolutionary psychology, both might be an “advantage” leading to higher survival rate of the affected living beings. However, it disturbs me how significantly it influences our lives, how it shapes our happiness. If we weren´t so captured by the idea of future life (and after-life), we might have much better life in every single point of the actual present life. And we might not need to create the complicated doctrinal “moral” systems which under the promise of a better future (heaven, yeeeah!!!) manage to blind our reason, common sense and personal judgement. But might we have been extinct now?

Meta-babbling

So I have the doubts. Should I try to escape this scheme, throw the future overboard and never again be depressed remembering The Hundred Years of Solitude (OMG I gonna die, OMG we all gonna die, OMG I´m so alone!!!)? When other people rather choose religion, is it justifiable to be annoyed and distressed? And have I just proven an enormous obsession by future when my present Me wastes so much time by these likely nowhere-leading meta thoughts? Well, everything is good enough if it offers an excuse not to study the econometric panel data models, I guess.

OT: I haven´t updated my blog since April (actually my past Me has´t, I blame him). Although I would like to revive it, I don´t give my future Me much chances. After a couple of years of frequent writing I became a bit tired of it. I also don´t feel I really have much of original stuff to share and Facebook/Twitter pretty much satisfy my need of idea sharing and discussing. Foremost, I´m currently more than busy and blogging is not the relaxation activity of first choice. Yeah and one more thing: I don´t expect you to correct my grammar mistakes, I´m really not interested in that sort of comments here. I´m fully aware of my linguistic “talent” myself.

Proč je prodloužení copyrightu chyba

Evropský parlament včera odhlasoval prodloužení práv “duševního vlastnictví” k hudebním nahrávkám z 50 na 70 let. Změna platí pro nahrávky, které teprve čekají na vytvoření i pro ty již existující.

Komisař pro vnitřní trh Charlie McCreevy změnu zdůvodnil: “Some might argue that European creators are overprotected. Those who rely on copyright for their income would beg to differ. If artists stay in the music recording business because it pays to do so, consumers would enjoy more variety as a consequence.”

Logika je tedy jednoduchá - prodloužení práv umožní autorům po delší dobu ze  svého díla finančně těžit, budou tak více motivováni tvořit a evropští spotřebitelé se mohou těšit na ještě více a ještě kvalitnější hudbu. Tato argumentace je zcela pochybná z celé řady důvodů. Například není vůbec jisté, že z hlediska zákazníků by zvýšení produkce vyvážené zvýšení ceny (tj. z nuly na něco u děl, která by jinak měla mít práva propadlá) bylo optimální. Ale především, posun z 50 na 70 let je pro dnes aktivního umělce naprosto zanedbatelná změna.

Předpokládejme, že držet autorská práva k nějaké náhravce znamená obdržet každý rok stejný zisk o hodnotě A. Tento předpoklad je vůči Charliemu McCreevy velmi vstřícný, reálný umělcem očekávaný průběh jeho příjmů z nahrávky je velmi jiný s většinou příjmu koncentrovanou do prvního roku a rychlým ústupem s každým dalším. Ačkoliv se některým muzikantům podaří vytvořit hit, který ještě za 70 let lidé poslouchají, drtivá většina toho ani trochu nedosáhne. Počítejme také s jistou diskontní sazbou i. Zisk realizovaný dnes má pro člověka jistě vyšší hodnotu než ten realizovaný za 70 let. Zvolme třeba dosti konzervativní sazbu 5 %. Vzoreček pro výpočet dnešní hodnoty takového stejného příjmy rozloženého v budoucnosti, kde n je počet let, vypadá takto:

Pokud tedy hudebník opravdu při své tvorbě kalkuluje, kolik mu to v budoucnu vynese, uvažu takto. Střední hodnota mého ročního zisku bude A. Pokud ochrana bude trvat 50 let, má pro mě má práce očekávanou hodnota 18,3A, pokud bude trvat 70 let, má hodnotu 19,3A. Prací Evropského parlamentu si tak přilepší o jistě ohromně motivujících 5,5 %. Pokud bychom vzali do úvahy vyšší diskontní sazbu, reálnější distribuci příjmů v čase a další rizika ohrožující příjmy v tak daleké budoucnosti (politici mohou ochranu do té doby opět omezit či zcela zrušit, nahrávky se mohou stát pod tlakem sdílení bezcenné atd.), dnes aktivní muzikant změnu v délce ochrany musí ocenit jako nerozeznatelně blízkou nule.

A komu tím prospějete?

Jaký je tedy opravdový smysl prodloužení práv? Jediný, kdo na změně opravdu výrazně vydělá jsou majitelé práv k úspěšným nahrávkám, které jsou na hranici propadnutí. Tedy obvykle nahrávací společnosti, které sedí na archívu starých nahrávek. Kuriózní to je z řady důvodů. Především autory již vzniklých děl nemá cenu zpětně motivovat - co vytvořili, vytvořili, dnešní změnou ochrany už jejich tvorbu nemůžu nijak podpořit. Druhá ironie spočívá v tom, že v době, kdy umělci svá práva prodali nahrávacím společnostem, nemohli o této změně vědět, takže v kalkulaci hodnoty jejich práce stejně nemohla být započítána. Evropský parlament tak jednoduše věnuje jisté partikulární zájmové skupině rentu navíc, bez jakéhokoli společenského přínosu. Já chci taky!

Evropský parlament není první, kdo něco tak nesmyslného přijal. Americký Kongres již v roce 1998 přijal velmi podobný zákon The Sonny Bono Copyright Term Extension Act se kterým nesouhlasí prakticky žádný ekonom věnující se této oblasti. Je o to překvapivější, že po 11 letech to samé projde v Evropském parlamentu. Kvůli takovým rozhodnutím vznikají po světě Pirátské strany.

Kdo hlasoval pro?

V tomto dokumentu na stránkách 123-124 je možno nalézt přehled hlasů všech europoslanců. Z českých zástupců:

Pro: Březina, Cabrnoch, Fajmon, Ouzký, Strejček, Zahradil, Zatloukal, Zvěřina, Falbr

Proti: Železný, Bobošíková, Maštálka, Ransdorf, Remek, Strož, Roithová

Zdržel se: Zieleniec

Pouze tlak voličů může vyvážit lobbing jiných zájmových skupin. Pokud nesouhlasíte s tím, jak váš europoslanec hlasoval, pošlete mu email a zkopírujte jej sem do komentářů. Jména poslanců jsou přímé odkazy na jejich mail.

Drobné trampoty liberála

Konečně jsem letos navštívil Jeden svět, alespoň jeden večer. Film Pod úrovní moře, které shodou okolností festival i vyhrál, mě naprosto nadchnul. Šel jsem na něj už dost unavený, ale dychtivě jsem hltal každou minutu. Není pro mě důležité, jestli film měl nějaké poselství, ani jak věrohodně autentické ty scény byly. Ale byl rozhodně strašně zábavný a… nu zajímavý. Na netu jsem k němu nenašel skoro nic - YouTube, torrenty, IMDb… nikde nic zajímavého, co bych mohl odkázat. Tak aspoň tenhle “trailer” a jestli na ten film někde narazíte, nemiňte jej.

Druhý film, kvůli kterému vlastně vůbec píši, se jmenuje Afghánské ženy za volantem. Je to slovenský dokument sledující osud několika žen z Kábulu rozhodnutých naučit se řídit. Samotný snímek není přes zajímavý nápad nijak mimořádný, hrdinkám se nic zásadního nestane, pro autory smůla. Nejpozoruhodnější částí byla anketa mezi Afghánci, jestli by ženy měly řídit auta. Celá řada odpovědí velmi suše konstatovala, že je to celé nesmysl. A vůbec, dyť je to odporné.

Mám kamarádku Polku, velmi příjemná, chytrá slečna. Je věřící a má velmi konzervativní názory na potraty. A homosexuály. Nechce je snad léčit, ale aspoň aby nikde nevylézali. Dyť je to odporné.

Asi nejvtipnější článek, který jsem kdy v novinách četl, se věnoval jakémusi samohaně se věnujícímu člověku na Pražském hradě. Každé ráno po několik měsíců chodil provozovat svou zálibu před hradní stráž. Byl nakonec zadržen a nějak potrestán. Dyť je to odporné.

Když se dva lidé dohodnou, že jeden sní druhého, jde ten řezník do vězení. Je to jejich soukromá věc, ale společnost je rozhodnuta oběť chránit třeba i proti její vůli. Dyť je to odporné.

Asi je jasné, kam směřuji. Poučka praví - svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Já bych si to přeložil - ať si každý co chce, když tím nikomu neškodí. Liberalismus. Co ale znamená to “nikomu neškodí”? Z uvedených příkladů je vidět, že to často vykládáme jako “nikomu, nebo většině, to nevadí, nestěžují si”. Nejde nám o nějakou objektivní škodu, ale o její subjektivní posouzení. Lidé se nemohou procházet nazí po Václaváku proto, že bych tím byl někdo “objektivně” poškozen, ale protože by tím bylo hodně lidí subjektivně zhnuseno.

Pokud ale akceptujeme takový subjektivismus, dům se hroutí, bárka se potápí. Jsou odporní ti teplákoví hiphopeře? Zakázat. Jsou odporní Romové v hospodě? Zakázat. Je odporný pohled na ženu za volantem? Zakázat!

S odpovídajícím hodnotovým systémem si takto obhájím cokoliv a nějaká poučka o hranicích svobody je v argumentaci zcela bezcenná. Je z toho nějaká cesta ven, nebo musíme Afghánce přesvědčit jiným arzenálem  než mácháním praporem Svoboda?

Proč ODS prohraje příští volby

Když regulační poplatky zavádí strana, která věří ve zlý, krutý a nespravedlivý, ovšem svobodný svět, nemůže se divit, že to neumí před veřejností obhájit. Dokud ODS nevytěsní podobné bláboly ze svého slovníku, dokud slovo solidarita a sociální nepřestane používat s nádechem nadávky, žádných pozitivních změn nedosáhne.

Konec práce

Když jsem v knihovně CERGE při náhodném brouzdání regály narazil na knížku The End of Work, byl jsem nadšen. Název, podtitulky i popisek na zadní obálce (jakož i stylové rudo-černé provedení) naznačovaly, že jsem konečně narazil na tu správnou knížkou. Přemýšlením, jak by vypadal svět, ve kterém by už lidská práce nebyla k ničemu užitečná, nebo alespoň jen v malém množství, jsem strávil část výletu po USA. Dokonce si pamatuji i místo, kde jsem se tomu intenzivně věnoval - výšlap na nejvyšší horu Virgínie.

Před časem jsem totiž v sobě nalezl jisté levicové sklony spojené s vírou v technologický pokrok. Rád bych jim dal volný průchod a pátrám proto po nějaké knize, která by mi logicky konzistentním způsobem ucelila tuto část mého světonázoru. Na Kapitál jsem si zatím netroufnul, chtěl bych něco modernějšího a cca 100x tenčího. Ale už před rokem jsem sáhnul po knížečce nazvané Kybersocialismus (plné vydání v PDF) s marnou nadějí, že to bude něco o Wikipedii a šťastné budoucnosti “každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb”. Bohužel to byl text vydaný poprve někdy v 80. letech, který se jen velmi nepřesvědčivě pomocí nijak neoriginálních argumentů snažit prokázat výhody centrálního plánování. Nějak v tom hrál roli také teletext, pomocí které bychom snad všichni mohli neustále vysílat informace o statcích, které máme, potřebujeme a chceme. Jestli autorům v 80. letech stačil k dokonalé společnosti teletext, z internetu musejí být úplně paf.

Základní představa v kostce

Zklamáním je pro mě bohužel i Jeremy Rifkin a jeho The End of Work. Než ale vysvětlím proč, rád bych představil onu jednoduchou myšlenku “konce práce”. Práce je vedle kapitálu jedním z faktorů výroby, přičemž za práci bych považoval jakékoliv zapojení člověka při produkování nějakých statků (tj. nejen tu placenou). Kapitál (a půda) je všechno ostatní - v zásadě stroje. Práce je pořád víceméně stejně a i zlepšování její “kvality” má svá omezení (lepší vzdělání a výcvik pracovníků má své limity v přirozených fyzických i psychických možnostech lidí, které prostě nejsou nekonečné). Zvyšování “produktivity práce” je proto spíše založeno na zlepšování kapitálového vybavení - více lepších technologií a strojů. Je ovšem otázka, jestli “produktivita práce” není trochu zavádějící termín. Řada strojů totiž lidskou práci prostě téměř nepotřebuje - těch pár lidí pak sice má obrovskou “produktivitu”, ale přitom se jich to vlastně ani moc netýká.

Lze si proto představit svět, ve kterém bude produktiva růst nade všechny meze, ale zároveň práce bude ubývat - nebude potřeba. Kapitál nebude práci doplňovat a vylepšovat, ale vytěsňovat. Zemědělství a průmysl bude plný automatů téměř nepotřebujících lidskou obsluhu a i ta oblast služeb bude s rostoucí inteligencí počítačů pomahu podléhat převaze kapitálu. Lidé jako výrobní faktor z ekonomiky zmizí podobně jako před časem koně (autorem tohoto přirovnání je prý nobelista Wassily Leontief). Zdá se mi zajímavé položit si otázku, jak by taková společnost vypadala a jestli je vůbec udržitelná existence lidstva bez “ekonomické” funkce. Pokud se na lidi tradičně díváme jako na výrobní faktory - co s nimi, pokud faktory přestanou být?

Čísla, blabla, procenta, čísla, procenta, blabla

Slabá část Rifkinovy knihy začíná asi tak na patnácté stránce a až na pár světlých momentů už neskončí. Nejde jen o to, že Rifkin z těchto výchozích předpokladů přichází k podle mého názoru z ničeho nevyplývajícím závěrům. Ale především velká většinu těch téměř 300 stránek tráví dokazováním, že konec práce je na spadnutí a co nevidět zavládne celosvětová obří nezaměstnanost. Vzhledem k roku vydání (1995) se zdá, že to zatím Rifkinovi moc nevychází a apokalypsa se neblíží. Ačkoliv současné ekonomické problémy mu určitě na čas zase dají trochu munice.  Problematická (a ukrutně nudná!) je ale metoda, jakou toto své tvrzení prosazuje. Stránku po stránce čtenáře seznamuje s koktejlem čísel, statistik, jmen a vynálezů, které támhle stály práci 3400 lidí, támhle zvýšili produktivitu o 15% ročně atd. Jako ilustrace změn v různých sektorech ekonomiky to je možná zajímavé, ale jako hlavní obsah knížky to neobstojí. Protože co z toho - najít si kýbl čísel odpovídajících mému tvrzení je relativně snadné. Rifkin si jako třešničky vybírá malé konkrétní příklady. Z nich se však celkový obrázek sestavit nedá. Jistě, někde lidé o práci přicházejí, jinde ji zase nacházejí. Tak tomu bylo vždy.

Rifkin tvrdí, že nyní jde o něco jiného, protože dosud se vždy s redukcí pracovních míst v jednom sektoru objevil nějaký další (zemědělství -> průmysl -> služby). Přičemž nyní klesá jejich počet všude a jediný nově vznikající sektor tvoří experti a programátoři, většina lidí přitom nemá kapacity se do něj zapojit a ani by to nebylo potřeba. Čísly však - ani přes urputnou snahu - toto své tvrzení neumí dokázat a vývoj onoho desetiletí od napsaní knihy mu za pravdu zatím nedává. Jeho práce by proto byla hodnotnější, kdyby se jen teoreticky zamyslel nad důsledky takového možného vývoje. Bohužel pokud bych si chtěl přečíst o fungování společnost ve světě naprostého blahobytu, asi jsem měl přeci jen sáhnout po tom Kapitálu.

Společenské vlastnictví

Pěkným tématem by byla úvaha nad soukromým vlastnictvím kapitálu. Lidé si prostředky na svou spotřebu obstarávají dvěma hlavními cestami - nabídkou práce a nabídkou kapitálu. Zatímco pracovat může prakticky každý tak nějak od přírody, kapitál musí nejprve nějaký získat. Pokud by se cesta vydělávání prací opravdu jaksi vytratila, zbyl by už jen ten kapitál. Zatímco však o schopnost pracovat dnes lidé až na výjimky nepřicházejí, špatnou investicí lze přijít o veškerý kapitál poměrně snadno. Co by si pak společnost počala s lidmi, jejichž práce bude bezcenná a nebudou mít ani žádný kapitál k nabídnutí? A šířeji - co by bylo s národy, které jsou v rozvoji o nějaké to desetiletí pozadu a kapitálem prakticky nedisponují?

Myslím si, že hlavním negativním důsledkem blahobytu spojeného s vytěsněním práce technologiemi by byla nevyhnutelná obrovská nerovnost ve společnosti. Rifkin zmiňuje příklad černochů na bavlnových plantážích, kteří po vynálezu efektivních obráběcích strojů přestali být pro své zaměstnavatele jakkoliv důležití a byli ponecháni svému osudu. Já bych viděl srovnání s ekonomickým postavením slepců - velká většina nevytváří prakticky žádný příspěvek pro společnost a je závislá na kolektivní toleranci a pomoci. Bylo by to však udržitelné i pokud by takových “neužitečných” slepců byla naprostá většina společnosti a úzká třída vlastníků kapitálu a expertů byla naprosto soběstačná? Je proto otázkou, zda-li by v takovém světě bylo přijatelné soukromé vlastnictví kapitálu, které při zbytečnosti práce k nerovnosti vede.

Neefektivní poptávka

Hlavní Rifkinova úvaha, se kterou jsem se nedokázal zžít, je neefektivní poptávka. Rifkin si myslí, že když lidé začnou přicházet o práci a budou se jim redukovat mzdy, nebudou mít peníze kupovat si to stále větší množství produkovaných statků a nakonec budou na zvyšování produktivity biti všichni, protože se vyrobí víc, než budou lidé mít peníze zkonzumovat. Tuto myšlenku prostě nechápu. Pokud by lidé nebyli schopni zaplatit za vyprodukované statky, tak se prostě sníží ceny. Respektive pokud nezaměstnanost povede k větší nerovnosti ve společnosti, tak se výroba přeorientuje na luxusnější zboží a větší část spotřeby bude tvořit ta bohaté vrstva, které tu podle Rifkina zbyde. Zdá se mi proto absurdní, že by podle něj sami výrobci měli dobrovolně zvyšovat platy a snižovat pracovní dobu svým zaměstnancům, protože jinak prý nebude, kdo by výrobky z jejich továren kupoval. Opravdovým problémem by mohlo být, že oni prostě všechny ty zákazníky nebudou potřebovat a budou produkovat sami pro sebe.

Co s časem

Vážnou otázkou je, co si lidé počnou se vším tím volným časem, který jim zbyde, když přestanou pracovat 8 hodin denně. Rifkin si závěrem knihy odpovídá velmi podivnou představou o nalezení nového sektoru, který pojme všechny ty nové nezaměstnané - sektor dobrovolnictví. Zatímco v komerčních oblastech se prý produktivita zvýší tak razantně, že už lidská práce nebude téměř potřeba, nekomerční sféra se tomuto pokroku jaksi záhadně vyhne. Takže budeme všichni chodit pomáhat invalidům a starým lidem, zlepšovat okolí svého bydliště a vůbec dělat svět krásnější. A dokonce by to měl stát podporovat a poskytovat dobrovolníkům něco jako plat. No představa, že budeme jednou všichni pracovat pro Člověka v tísni je sice kouzelná, ale Rifkinovo přesvědčení nesdílím.

Já bych si spíše vsadil, že jestli lidé budou potřebovat nějak zabít svůj čas, poslouží jim k tomu virtuální světy typu World of Warcraft, nebo Second Life. Jak ironické, že by se tak ze světa hojnosti uprchli do světa virtuálního nedostatku, kde jejich virtuální práce má význam.

Transhumanismus

Opravdu ale jednou bude lidská práce tak bezcenná? Osobně nevěřím, že by to bylo možné a lidstvo dál existovalo. Spíše si myslím, že stejně jako se zlepšují nade všechny meze stroje, budou se nade všechny meze zlepšovat i lidé. Genetické úpravy, propojování s elektronickými obvody, nanotechnologie… máme před sebou dost možností na mnoho desetiletí. Viz transhumanismus na wiki a stránky České asociace transhumanistů.

Každopádně vám před Vánocemi přeji, abyste s prací byli brzo hotovi, a na druhou stranu v čase ekonomické krize, aby zrovna to vaše prácovní místo nikdo neskončil.

P.S.: Teď jsem si vygůgloval, že opět píšu o něčem, co má už někdo jiný dobře promyšlené. Alespoň jsem si ale našel odkazy na knížky, které mě pravděpodobně uspokojí lépe než Rifkin. Až se k nim dostanu, zase napíšu. Wikipedia: Post scarcity a Post-Scarcity Anarchism

Americké volby a internetový politický marketing

Výše vloženou prezentaci jsem dnes použil na Českém internetovém fóru 2008. Rád bych ji jako obvykle využil ještě jednou a zrecykloval v podobě spotu. Kdo na CIFu byl, si konečně může pustit všechna ta videa, která jsem si připravil, aby pak nešla v konferenčním sále spustit. Kdo se na CIFu neobjevil, tomu mohu alespoň neosobně těch pár zajímavostí z mé téměř roční vášně předat. Navíc je to moje nejpěknější prezentace, kterou jsem kdy dal dohromady (což mě moc nešlechtí) a vytvořil jsem ji v Google Docs, tak se chci pochlubit, jaký jsem moderní.

Inspirativní volby
Americké prezidentské volby jsou nesporně nejvýznamnější volby na světě. A nejen svým faktickým dopadem. Jsou také zdaleka nejdražší z hlediska kampaně, nejvíce sledované médii, trvají nejdelší dobu. Je proto přirozené, že jsou každé 4 roky inspirací pro politiky po celém světě. A jelikož ty letošní vyhrál Barack Obama a v kampani použil řadu netradičních postupů, je to právě styl jeho kampaně, který bude zaslouženě nejvíce zkoumán a kopírován. Po prezentaci mi několik lidí říkalo, že kdyby nepřišla hospodářská krize a Bush nebyl tak příšerný, Obama by stejně neměl šanci, kampaň nekampaň. Těžko říci, úplně s tím nesouhlasím. Ale jisté je, že způsob, jak efektivně jeho kampaň fungovala, mu jistě neuškodilo. [Snímky 1-4]

Úspěšné modely se nabízejí k okopírování a první kopie některých prvků Obamovy kampaně se vynořily velmi rychle. Webová prezentace Benjamina Netanjahua jako by z oka vypadla oficiální stránce Baracka Obamy. Jen boční sloupec je prohozen, asi reflektuje opačný směr čtení hebrejštiny. Netanjahu přitom v Izraeli reprezentuje spíše “pravici”, ale na dobrém designu se asi politické zabarvení nepozná. Pro příklad plagiátorství však nemusíme chodit až tak daleko. ČSSD v nedávných volbách přeložila dvě ústřední Obamova hesla “change” a “hope” jako “změna pro kraj, naděje pro republiku”. Není možná náhodou, že Sociální demokracii dělala kampaň na klíč americká agentura. [Snímky 5-9]

Peníze
Zajímavějším tématem však je, jaké nové způsoby využití internetu Obamova kampaň prozkoumala a jestli jsou její postupy přenesitelné mimo americké podmínky. Tou možná nejdůležitější věcí v každé politické kampani - a to jistě nejen v USA - jsou jako obvykle peníze. Právě v tomto směru Obama internet využil nejvíce a pravděpodobně natrvalo změnil způsob financování prezidentských voleb. Oproti minulým volbám, ve kterých byl John Kerry ve finanční nevýhodě oproti svému republikánskému sokovi, dokázal téměř o řád překonat Johna McCaina. V klíčové měsíce byla Obamova kampaň mezi těmi vůbec největšími reklamními zadavateli na americkém trhu. Závěrečná půlhodinová reklama na většině nejvýznamnějších televizních sítích (kterou jsem v prezentaci opomenul zmínit) je názornou demonstrací, co všechno si politik může dovolit, když nemá co s penězi.

Barack Obama jako první kandidát od zavedení státního systému financování kampaní odmítl státní příspěvek, který by jej zavázal nepřijímat další dary od svých sponzorů. Přestože se v jistou chvíli toto rozhodnutí zdálo riskantní, čísla z posledních měsíců ukázala, jak prozíravý to byl krok - Obama bez problému vybral několikanásobek hodnoty státního příspěvku a dokázal tak i v kombinaci se stranickými financemi (kde je tradičně silnější Republikánská strana) výrazně svého soupeře překonat. Vzhledem ke stropu, kolik jeden člověk může kandidátovi přispět (2300 dolarů), toho mohl dosáhnout pouze oslovením širokého pole příspěvatelů. Podle dostupných údajů na jeho kampaň opravdu přispěly více než 4 milióny lidí a 39 % vybraných prostředků pochází od sponzorů, kteří nepřispěli více než 500 dolarů. Díky tomu se letošní volby staly výrazně nejdražší v historii. [Snímky 10-12]

Obama toho dosáhl z velké části díky internetu, přestože přesné rozklíčování původu jeho peněz jsem nedohledal. Intenzivním “žebráním” různými kanály žádal své přiznivce, aby mu poslali 5, 10, 25 dolarů (více viz spot Peníze nejsou špinavé slovo, kterým polemizuji s Vojtěchem Bednářem). Vedle každého Obamova videa na YouTube byl boxík Google Checkout, kterým kdokoliv mohl Obamovi poslat pár dolarů ze své karty během minutky. Přijalo to dokonce i mých 15 dolarů. Později jsem si zjistil, že příspěvky z ciziny by kampaně přijímat neměly, takže netuším, jak a jestli tento problém Obamova kampaň vyřešila.

Na Facebooku Obama všem svým 3 miliónům fanoušků pravidelně rozesílal krátké vzkazy, obvykle doprovázené odkazem na příspěvkový formulář. V tom, který jsem zařadil do prezentaci, mě zrovna David Plouffle, hlavní manažer kampaně, informuje, že 100 % McCainovy reklamy jsou prý útoky na Obamu a že kdybych mu poslal 5 dolarů, možná by se s tím dalo něco udělat. Podobné vzkazy jsem dostával i emailem, ke konci i několik za den. V prezentaci mám vzkaz přímo od Baracka, že posledních 6 dní bude tvrdých a nějaké ty peníze by se na závěr hodily. [Snímky 13-15]

Šíření slova
Internet je samozřejmě také skvělým komunikačním kanálem umožňujícím oslovit voliče přímo, bez zkreslení v médiích. Obama plně využil nejrůznějších komunitně-sociálních věcí. Od Facebooku po Twitter si vytvořil síť miliónů lidí, které mohl přímo oslovit s těmi správnými politickými vzkazy. Vedle těch vyjmenovaných měl profil i všude možně jinde a pro koordinaci svých dobrovolníků si dokonce nechal vytvořit komunitní server MyBarackObama.com. Přestože se po spuštění objevily pochybnosti, proč raději nevyužije stávající možnosti a kdo že se mu to bude na nějakém novém serveru houfovat, asi to zafungovalo dobře.

Obrovským kapitálem do budoucna je masivní databáze emailů a mobilních čísel, která se Obamovi podařila vybudovat. S 10 milióny emailů jasně překonal jakoukoliv jinou politickou databázi, s mobilními čísly to pravděpodobně bude podobné. K jejich získání Obama využil mimo jiné malého triku. Před oznámením jména svého viceprezidenta prohlásil, že kdo se zaregistruje a dá mu své číslo, získá zprávu o jeho volbě jako první, ještě před veškerými médii. Přestože mu to tak úplně nevyšlo (média se nakonec Joea Bidena dopátrala a Obamova kampaň pak chvatně rozesílala esemesky nad ránem), čísla získal a jistě dále využil. Tyto všechny možnosti Obamovi umožnily, aby na samotnou klasickou reklamní online kampaň vynaložil jen - podle mého názoru směšně nízkých - 8 miliónů. [Snímky 16-17]

Novým typem perfektního komunikačního kanálu jsou online videa, respektive YouTube. Politik má prakticky neomezený prostor, může publikovat téměř cokoliv a jakkoliv dlouhé. Musí jen voliče přesvědčit, že si stojí za to to jeho video pustit. Stinnou stránkou této přímé komunikace je neustálé riziko, že vás někdo přistihne u něčeho “nesprávného”, natočí a nahraje na web. Kandidáti v USA jsou prakticky neustále pod dohledem a jakýkoliv nešťastný moment, hloupý vtip či přeřek se mu rychle spočítá v nesčetném počtu klipů. Sarah Palinová takto nešťastně v hloučku příznivců prohlásila o jistém politickém tématu názor protikladný s postojem její kampaně a dotyčné video dominovalo 1-2 mediálnímu cyklu. Podobné momenty se navíc zúročí ještě jednou kvůli politické satiře, nejrůznějším remixům a parodiím, kterých je YouTube plné. [Snímek 18]

Uvedl bych dva příklady, kdy YouTube Obamovi výrazně pomohlo a možná zachránilo kampaň. Když se na jaře objevily záběry jeho pastora, který velmi agresivním způsobem proklíná Ameriku, chvíli se zdálo, že jsou Obamovi šance v troskách. Dokázal však velmi rychle zareagovat půlhodinovým projevem na téma vztahu ras v americké společnosti (pro zajímavost: sám si jej prý napsal!) Následující dny se samozřejmě úryvky z něj mnohokrát protočily v televizních zprávách, nicméně na YouTube si jej lidé mohli pustit celý a s 5,5 milióny zobrazení je opravdu nejúspěšnějším videem celé kampaně.

Druhým dobrým krokem bylo zveřejnění “dokumentu” Keating Economics. V závěrečné fázi před volbami se McCainova kampaň pokusila přehlušit téma ekonomické krize odvedením pozornosti k údajnému spojení Obamy s levicovým teroristou z 60. let. Prakticky okamžitě Obamova kampaň zareagovala tímto třináctiminutovým videem útočícím na McCaina pro účast na korupčním skandálu z konce 90. let. Přestože toto téma nebylo nijak silnou municí pro svou jistou vyčpělost, podařilo se téma propírané v médiích rozmělnit a McCainův útok otupit. [Snímek 19]

Do prezentace jsem zařadil také tři vtipná videa, která naopak všechny významné figury letošních voleb nějak poškodily. Obama to schytal za to, že při americké hymně jako jediný z demokratických kandidátů stál s rukama založenýma, zatímco ostatní si patrioticky tiskli pěst k srdci. Clintonové se zase vymstila špatná paměť týkající se přistání v Bosně. Zatímco podle jejího tvrzení ji na letišti čekala palba a musela rychle uniknout opancéřovaným autem, záběry z té události ukazují něco jiného a vložené video si z Clintonové řádně utahuje. McCain zase nezabodoval svým projevem ze začátku léta, do kterého se mu připletla podivná věta o “potřebě zajistit horkou vodu ve flaškách dehydratovaných dětem“. Palinová zase naletěla kanadskému moderátorovi vydávajícím se za Nicolase Sarkozyho, tohle video je ale delší, tak jsem jej nevkládal. [Snímky 20-23]

Organizace dobrovolníků
Konečně se internet nabízí k organizaci dobrovolníků. V USA existuje dlouhodobá tradice osobního zapojení do kampaně (a vůbec veřejného života), internet to jen dále usnadňuje. 1,7 miliónů lidí ve volební den darovalo na Facebooku svůj status volbám a některému z kandidátů pomocí aplikace Causes. Nezjistitelné, ale velké množství lidí si před volbami na Facebooku doplnilo jméno o “Hussein” veprostřed. Vyjádřili tím solidaritu s Barackem Husseinem Obamou, jehož prostředního jména některé skupiny zneužívali k onálepkování “zlý muslimským teroristou”. Když jsem si zkusil všechny Husseiny na Facebooku zkusmo vyhledat, před měsícem asi tak každý druhý člověk odpovídal tomuto vzorci, takže počet lidí, kteří se do toho zapojili, byl asi opravdu nezanedbatelný.

Již zmíněný speciální portál MyBO koordinoval řadu aktivit, do kterých se mohli zapojit dobrovolníci. Například jim dával k dispozici seznam telefonních čísel z okolí jejich bydliště, nebo z klíčových států spolu s manuálem, na co se jich ptát a co jim povídat, a dotazníkem, jak hovor dopadl. Věřím, že tento druh telemarketingu může být daleko účinnější než klasická verze, nebo přednahrané vzkazy. Obdobně fungovala organizace dobrovolníků chodících dům od domu. Přes MyBO jste si také mohli vytvořit stránku, na které jste uvedli svůj cíl ohledně sehnaných prostředků. Například že byste chtěli do konce měsíce pro Obamu vybrat 1000 dolarů. Odkaz jste pak snadno rozeslali svým známým, kteří měli pravděpodobně větší motivaci přispět a pomoci vám, než kdyby je o to požádal jen Obama. MyBO funguje i jako klasický komunitní portál, jsou zde profily, blogy, politické akce. [Snímky 24-25]

České pokusy
Než se podíváme na některé české pokusy o vydání se stejnou cestičkou, musíme se zamyslet, co a jak lze a nelze v našem prostředí aplikovat. Domnívám se, že Obamův systém financování u nás ještě velmi, velmi dlouho nebude reálný. V Evropě obecně existuje menší tradice přispívání ze soukromých prostředků na veřejné účely. Nejen charitu, ale třeba i provoz místního kostela, vybodování dětského hřiště - v Evropě tyto funkce a veřejné statky obvykle zajišťuje stát. O to spíše lidé nejsou ochotni přispívat na politické kampaně, které by beztak většina označila za “mrhání peněz”.

Svou roli hraje i to, že zde stále funguje spíše stranický než osobnostní systém voleb, se stranou se přitom člověk méně identifikuje než s konkrétním člověkem a méně pravděpodobně přispěje (finančně i jinak) nějaké instituci oproti osobnosti. S tím, jak se podle trendu posledních let přesunujeme do systému dvou stran, nabízí se možnost otevření vnitrostranických primárek voličům. Vedle toho, že by tím byla vykompenzována menší možnost výběru v samotných volbách by to stranám mohlo také pomoci získat právě ty vášnivé příznivce, které by pro kampaň v Obamově stylu potřebovaly.

Političtí aktivisté, kteří se v USA často sdružují okolo velkých blogů a přezdívá se jim netroots, jsou totiž právě to, co české politické prostředí naprosto postrádá. Blisty ani ePortál rozhodně nejsou dostatečným zastoupením (nemluvě o jejich pravděpodobně nevalném vlivu uvnitř stran). V neposlední řadě by také některé marketingové praktiky byly v Česku zcela nezvyklé a pravděpodobně by tvrdě narazily, například všechny ty telefonáty a agitující sousedé. [Snímek 27]

Jak jsem již zmínil, Barack Obama na Facebooku získal přes 3 milióny fanoušků. Z českých politiků je také několik zastoupeno, jejich podpora je však mizivá, a to nejen protože jsou USA větší a Facebook se u nás teprve rozjíždí. Mirek Topolánek (kterému jsem fanouškovskou stránku, nikoliv falešný profil, vytvořil pro vyzkoušení a z osobního přesvědčení já) má 110 příznivců, Václav Klaus asi 400, Karel Schwarzenberg přes 500 a Petr Bendl jen 55. Přitom právě pouze Bendl si tuto stránku (zdůrazňuji ještě jednou rozdíl mezi stránkou a profilem) sám vytvořil a může ji tedy využívat v komunikaci se svými příznivci. Ostatní čeští politici o tento způsob své propagace zájem zjevně nemají. Přitom dánský premiér Rasmussen má již 26 tisíc příznivců a aktivně své stránky využívá.

Jako první, koho jsem zaregistroval použít Facebook k něčemu složitějšímu, je Vlastimil Ježek. Pomocí skupiny zde nějaký jeho manažer kampaně sháněl dobrovolníky, snad pro výlep plakátů či čeho. Že nutně “politika na internetu” není ani v Česku nesmysl se ale ukázalo po volbách, kdy se právě na Facebook vyrojily snad desítky skupin zaměřených proti Sociální demokracie. Přestože nyní slouží pouze jako demonstrace osobního postoje členů před jejich kamarády, věřím, že by právě takto mohly vypadat zárodky “netroots”. Jedna taková iniciativa na Facebooku již nějaký reálný výsledek opravdu měla - protestní skupina proti Radě Českého rozhlasu ve věci rádia Wave.

Je překvapivé, jak málo čeští politici zkoušejí využít YouTube. Penetrace internetu i obliba online videa je u nás již naprosto dostatečná. Přitom na rozdíl od USA u nás platí zákaz televizní politické reklamy, internet je proto jediným kanálem, kudy ten nejsilnější - pohyblivěobrázkový - obsah tlačit. Jsem přesvědčen, že s dobrým, vtipným obsahem by strany diváky přilákaly. Vždyť všechny ty amatérské parodie na Macka s Rathem, ale i Jiřího “kdo z vás to má” Paroubka mají sledovanost velmi slušnou. Jediným případem, který jsem v letošní kampani zaznamenal, je video ze zásahu (nyní již) senátora Schwarze, při kterém se pohádal s hasiči. 56 tisíc zhlédnutí není špatné, kvalitnější obsah by mohl přilákat daleko více. [Snímek 28]

Vliv na politický proces

Pokud bych zhodnotil změny, které internet a Obama přinesly pro politický proces, viděl bych všechny tři zásadní oblasti (financování, komunikace, dobrovolnictví) velmi pozitivně. Domnívám se, že ze všech možných modelů získávání peněz politiky je právě ten Obamův nejčistší a nejférovější. Věřím, že přímá komunikace má své přednosti, přestože role médií by neměla být potlačena. A konečně jsem naprosto přesvědčen, že osobní angažovanost nejen v politice, ale v jakékoliv veřejné aktivitě společnosti jen prospívá. [Snímek 29]

Dobrá strategie je bez dobré osobnosti na nic

Internet jistě přináší nové možnosti, ale ne každý je může využít. Bez toho vhodného kandidáta, bez správné tváře by strategie Obamovy kampaně těžko uspěla. Dá se opravdu jen velmi obtížně představit, že by si Jiří Paroubek (ale i jakýkoliv jiný český politik) mohl od Obamy “vypůjčit” něco více než jen ty dvě hesla. Ideální “nosič” musí získat srdce skalních stoupenců, aktivistů, ale neodradit ani ty “obyčejné”, nijak zvláště aktivní voliče. Čeští politici málokdy splňují první podmínku. Howard Dean, který v demokratických primárkách 2004 předvedl jakousi primitivní verzi letošní Obamovi strategie, neprošel druhým testem. Získal si sice armádu “netroots”, získal ze všech nejvíce peněz, ale vyděsil masi klidných, středových voličů. Minimálně symbolickou tečku za jeho nadějemi udělalo video z mého předposledního snímku obsahující pověstným “Dean Scream“. A tím se dostáváme zpět k paradoxům - jak jeden nešťastný výkřik v hlučné místnosti a citlivý mikrofon může zcela zašlapat do země usilovně budovanou stavbu kampaně. [Snímek 30]

Intrade, aneb zaručený návod, jak se stát milionářem

V úterý se završila má záliba posledních 10 měsíců - po dlouhé kampani konečně proběhly americké prezidentské volby. Kampaň v americkém střihu není žádná nuda. Od jara jsem sledoval spoustu televizních debat, na YouTube si pustil desítky projevů, přečetl jednu z Obamových knížek, viděl nespočetně reklamních klipů (vítězem je tenhle geniální klip s Chuckem Norrisem), každý den projížděl CNN Political Ticker, New York Times, DailyKos, někdy také MyDD a RedState, poslední měsíce každý den i analýzy na FiveThirtyEight. Nebyl to promarněný čas. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí o americké politice, politické reklamě a ostatně i geografii, uměl bych dnes se slepou mapou určit většinu amerických států.

O volbách tu určitě ještě párkrát něco napíšu, 20. listopadu budu mít na toto téma také prezentaci na CIF 2008, tak ji sem pak dám. Dnes bych se ale rád věnoval pradikční burze Intrade, díky které jsem ty všechny hodiny věnované americké politice mohl alespoň maličko přetavit do něčeho materiálního.

Tak trochu jiné sázení

Intrade (vysvětlující video) je jeden z největších trhů svého druhu. Místo s akciemi se na něm obchoduje s událostmi. Upadne americká ekonomika v letošním roce do recese? Bude do konce roku dopaden bin Ládin? Spadne dnes index Dow Jones o více než 300 bodů? Vyhraje Obama volby? Právě na takové otázky si na Intrade můžete vsadit. Důležité je, že na ně lze odpovědět ano/ne a mají uzavřený horizont, kdy se skutečný výsledek vyhodnotí.

Funguje to asi takto. Intrade vyhlásí otázku, začne prodávat její “akcie” a slíbí, že když se ona událost opravdu stane, dostane v přesně určený den aktuální majitel akcie typicky 10 dolarů. Až potud je Intrade jen taková komplikovaná sázková kancelář. Zajímavým jej dělá to, že až do onoho finálního dne můžete se svou akcií obchodovat s ostatními. Vytvoří se tak jakási tržní rovnovážná cena. Den před volbami se například mínění trhu o prabděpodobnosti Obamovy výhry vyšplhaly na něco přes 90 %. Za méně nebyl nikdo ochoten akcie prodat a za více si je zase nikdo nekoupil. Pokud jste věřili, že je to stále ještě málo, mohli jste si jednu akcii za 9 dolarů koupit a za jediný den vydělat 11 %.

Nebo můžete na Intrade spekulovat na růst kurzu. Pár dní jsem takto vlastnil akcii události “Obama vyhraje v Montaně”. Nevěřil jsem ve skutečnosti, že se mu to povede, ale cena se mi zdála vzhledem k posledním průzkumům nízká a věřil jsem, že vzroste. Měl jsem štěstí, skokem se dostala na dvojnásobek, rychle jsem prodal a inkasoval zisk. A Obama v Montaně nakonec opravdu prohrál…

Měsíční úrok 110 %? Lepší než kampelička!

Jak jsem nakonec celkově dopadl? Na Intrade jsem začátkem října poslal 100 dolarů. Spekulováním na růst některých kurzů (vesměs sázením na Obamu, prostě jsem byl v každé fázi přesvědčen, že je trochu podhodnocen) jsem se po pár týdnech dostal na 140 dolarů. Po samotném volebním dni jsem své měsíční obchodování uzavřel se 110% ziskem a 210 dolary na účtu. A to se prosím mezitím pohnul i kurz dolaru.

Baví mě hazard, rád hraju poker, když mám příležitost. Co mě na hazardu nebaví je vědomí, že mě někdo obírá. Pravda - i automaty jsem nakonec obral já, ale jen o 10 korun a proto, že jsem po dvou hrách přestal. Zdaleka nejvíce by mě bavilo sázení, protože po případné výhře si člověk může užít ne zrovna pravdivého pocitu, že byl chytřejší než ostatní. Jenže když se podívám na kurzy sázkových kanceláří, obvykle se mi zdají strašně podhodnocené. Že všechny možnosti dohromady zdaleka nedávají 100 % je chytře ukryto používáním kurzů 1:x, které z hlavy na procenta není úplně jednoduché převést. Na Intrade je kurz pěkně v procentech a jeho hodnotu určují sami sázkaři. Manipulační poplatky jsou také minimální, takže je hraní na Intrade téměř hra s nulovým součtem. Tolik, kolik jeden vyhraje, tolik jiný prohraje.

Dá se trh obelstit?

Intrade je jednoduše něco mezi sázkovou kanceláří a burzou. Oproti akciovým trhům však věřím, že na predikční burze lze dosáhnout vyššího než průměrného (tj. v tomto případě nulového) zisku správnou strategií. Zatímco teorie i empirie finančních trhů tvrdí, že prakticky není možné najít cestu, jak dlouhodobě porážet ostatní a na obchodování s akciemi opravdu vydělat, Intrade může být jiný případ.

Ostatně v období, kdy Dow Jones spadl o 10 % a česká burza snad o třetinu jsem já dosáhl 110% zisku. Samozřejmě z jednoho měsíce není možné udělat žádný závěr, mohl jsem mít možná jen štěstí. To jsem asi opravdu měl, protože se má poměrně optimistická prognóza, které státy Obama vyhraje, téměř do puntíku vyplnila. S výjimkou Missouri, (poslední stát, kde ještě nebyl vítěz vyhlášen, ale podle všeho zde McCain o 0,2 % vyhraje) jsem trefil správně vše. Včetně Indiany, kde měl podle Intrade Obama ještě pár hodin před ohlášením výsledků šanci jen okolo 30 %.

Věřím však, že to nemusí být výjimka, ale pravidlo. Pokud se McCainovy akcie ještě 14 dní před volbou prodávaly za více než 15 %, muselo to podle mého názoru být způsobeno neracionálními přáními části spekulujících. McCain tou dobou prohrával ve všech průzkumech robusním rozdílem, bez blízkého historického precedentu pro tak masivní obrat. Měl méně peněz, horší výkon v debatách, horší organizaci na úrovni klíčových států… FiveThirtyEight již tehdy svou komplikovanou analýzou predikovalo méně než 5% šanci, že to McCain otočí.

Čím by to mohlo být? Na akciových trzích se “správnost” kurzů z hlediska nemožnosti odhadnout jejich budoucí pohyb dá zdůvodnit tím, že kdyby někdo trvale spíše prohrával (což je podmínkou trvalého spíše vyhrávání jiných), dříve nebo později by trh opustil. Intrade se liší v několika věcech. Kurz “akcií” zde není zcela náhodně v rukou investorů, ale má jisté mantinely (0-100) a v jistý den se uzavře. Ale především - věřím, že část obchodníků je ochotna trvale spíše prohrávat. Intrade je totiž také trochu jako sázková kancelář. Když hraje Česko finále na MS v hokeji, bez ohledu na kurz si 80 % lidí vsadí na Čechy. Prostě proto, že jim fandí, chtějí, aby vyhráli a věří tomu. Pokud dlouhodobě kvůli své zaslepenosti prohrávají, stejně sází dál, ono to občas vyjde.

Věřil bych, že stejným způsobem si příznivci McCaina vsadili na jeho vítězství prostřednictvím Intrade. Fandili, doufali, věřili - a prohra je nijak neodradí od toho, aby příští volby zase vsadili na Republikána. Myslím si proto, že pokud se člověk o nějaké obchodované téma zajímá a nezávisle na číslech z Intrade si utvoří nějaký odhad, může v průměru trh porazit a vydělat. Alespoň u událostí, které jsou spojeny s emocemi, u událostí, kde přání ovlivňuje chování sázejících. Oním milionářem, kterého vám slibuji v názvu spotu, se asi nestanete, ale vydělat více než u Fortuny se tak možná dá. Navíc to je daleko větší zábava.

Bohužel po skončení voleb už na Intrade nemám žádná témata, kterým bych rozuměl a dokázal si vytvořit alespoň trochu kvalifikovaný odhad. Nemám tedy možnost ověřit si svou představu delším sázením. Škoda, že neexistuje něco podobného v českém prostředí.

Pár odkazů na další informace

Prediction Markets - už trochu starší, ale zajímavá část věnující se demokratickým primárkám v roce 2004. Z predikčních trhů se dalo jednoduše spočítat, že přestože Edwards není favorit na získání nominace, měl by největší šanci vyhrát volby, pokud nakonec nominován byl. Jenže - je to opravdu vodítko pro demokratické voliče, že mají vybrat právě jej? Protože nemůže být toto číslo ovlivněno právě tím, že není favoritem na získání nominace a panuje tedy přesvědčen, že když už by ji někým mimořádným výkonem přeci jen získal, musel by ukázat kvality, které by mu pomohly k výhře ve všeobecných volbách (ale přitom je třeba nemá)?

A New Kind of Campaign Advertising? - ukázalo se, že minimálně v jisté období se kdosi pokoušel uměle posunout McCainova čísla na Intrade nahoru. Dlouhodobě to samozřejmě není možné bez velkých investic, ale ono se na Intrade zas tolik peněz neprožene, takže to alespoň chvilku dělat šlo. Čísla z Intrade mohou ovlivnit mediální obraz a ten zase skutečné šance kandidáta, čímž se kruh pěkně uzavře. Zajímavé k tomu je také Manipulation of Prediction Markets.

Looking for Sure Political Bets at Online Prediction Market - autor se domnívá, že některá nesmyslná čísla (jeden čas měl prý Ron Paul na Intrade 10 % šanci stát se republikánským kandidátem, přestože jeho “reálná šance”byla blízká nule) jsou způsobena malým objemem obchodů anízkým počtem sázejících.

A Q&A With Intrade’s John Delaney - zajímavá část o “insiderském” sázení.

Five Open Questions About Prediction Markets - tohle jsem si zatím jen vytisknul.

Obama vyhraje 375:163

Proč si tři dny před volbami netipnout, jak dopadnou. Z pohledu Obamy je má mapa poměrně optimistická. S výjimkou Indiany přesně kopíruje rozdělení států na Intrade. Zdá se mi, že preference v jednotlivých státech jsou poslední týdny dost stabilní, není proto důvod věřit v nějaká velká překvapení. Proto si myslím, že Floridu, Severní Karolínu i Missouri Obama opravdu získá, přestože se v těchto státech - alespoň na Intrade - šance na poslední chvíli srovnávají. Indianu jsem Obamovi přiřkl ze dvou důvodů. Dlouhé týdny jsou zde průzkumy velmi vyrovnané a Obama zde v primárkách zaznamenal vyšší než předvídaný úspěch, navíc sousedí s jeho Illinois. Druhý důvod je prostý - mám na Intrade jednu jeho indianskou “akcii”, takže jeho vítězství by mi vydělalo 10 dolarů.

Jestli si chcete volební noc opravdu prožít, rád se s vámi potkám na U.S. Election Night Party 2008.

Makina

Svaťák před maturitou jsem strávil posloucháním Streamline ve smyčce. Nevím, jak jsem se k té písničce dostal, každopádně je to stále má nejoblíbenější, co se techna týče.

Letos jsem si Streamline po čase opět několikrát pustil a zkusil vypátrat, jaký je její původ a jestli bych nenašel něco obdobného. Last.fm moc nezafungovalo, sice nabízí Darudeho a ještě jednu podobnou písničku, ale celkově se do mého vkusu ani do žánru moc netrefilo. Tak jsem zkusil Wiki, která nezklamala. Dozvěděl jsem se, že Streamline patří do subžánru makina, který je převážně španělský. A také že se známá stala po uvedení jedné reklamy na Pepsi:

Co to je makina a jak se odlišuje od jiného techna? Vlastně netuším. Wiki píše: “The Spanish electro sound is usually characterized by its synthesized pads and has a weaker yet higher octave, a punchier kick drum than the similar UK produced tracks.” Každopádně výsledek je skvělý. Na YouTube jsem ale našel pěkné vysvětlující video rozdělující hudbu podle počtu tuců za minutu.

Makina je okolo těch 180, zajímavý jumpstyle okolo 140. Zajímavý proto, že je spojen s velmi intenzivním poskakovaním, respektive tancem. Tohle by mě opravdu bavilo:

Výš už je speedcore a extratone. Tady už ztrácím pocit, že poslouchám hudbu. Ale na nějaký “koncert” bych se šel podívat, musí to být vtipné prostředí. Přes 300 pohybů za minutu neudělá nikdo. Takže trsání vypadá takto:

Ale zpět k makině. Jestli se vám líbí Streamline, podobnou hudbu najdeš na Makinalive a Makinamania v podobě jakýchsi online rádií. Už existuje i podle všeho první český tvůrce - Mr. Tommy. Některé jeho písničky jsou opravdu skvělé, doporučuji Vltavu a Slavonic Dance. Něco se dá najít také na YouTube, mé tři nejoblíbenější:

A na závěr ještě jedna návyková a snad nedokončitelná hra využívající Streamline.

Starbucks/Walmart koeficient

Politické mapy jsou vtipná věc. Po českých volbách v roce 2006 si někdo všiml pozoruhodné rozdělení státu na Čechy, kde vyhrála ODS, a Moravu, kde se z vítězství radovala ČSSD. Jedinou kaňkou, která kazila vtipy požadující rozdělení České republiky, byl Ústecký kraj:

I americké volby v roce 2004 vedly k vytvoření podobné vtipné mapky ventilující frustraci demokratických příznivců z další porážky:

Jak jistě uhodnete, zelenou jsou označeny státy, které volily Bushe, červené jsou státy Kerryho a Kanada. Vygůgloval jsem si ještě jednu variaci na téma Jesuland, která realističtěji zohledňuje politické a demografické reálie USA a Kanady:

Tolik na úvod, nemohl jsem se o tyto obrázky nepodělit, jakkoliv staré jsou.

Modré a červené státy

Vedle těchto vtípků existují i zajímavější mapy snažící se rozdělit americké státy na modré (demokratické) a červené (republikánské). Ukážu tři z Wikipedie, které se mi zdají pěkné.

První mapa je ta nejjednodušší. Využívá data z posledních 4 prezidentských voleb, které mimochodem dvakrát vyhrál Demokrat a dvakrát Republikán, takže je to docela vyvážené kritérium. Modře jsou státy, které pokaždé vyhrál Demokrat, červeně které pokaždé vyhrál Republikán, tyrkysová a růžová označují státy, kde Demokrat, respektive Republikán, vyhrál třikrát. Šedá patří zbytku, tj. remíze. Jistým nedostatkem mapy je, že pracuje pouze se 4 volbami, ve kterých se vystřídalo pouhých 6 (7 s Perotem) vážných kandidátů. Výsledek proto může být dost závislý na jejich osobách, původu a dalších nahodilých faktorech. Například v Arkansasu (druhý šedý stát odzdola)  byl před svou kandidaturou guvernérem Bill Clinton. To, že stát dvakrát vyhrál se zdá celkem přirozené, dlouhodobě je přitom tento stát spíše jasně červený.

Druhým problémem je, že některé státy mohou dlouhé období vypadat jako jasně červené/modré, přestože poměry sil jsou v nich téměř vyrovnané. Například Virginie, která je zde sytě červená, byla ve všech 4 volbách mezi těmi nejtěsnějšími státy. Rozdíl mezi republikánským a demokratickým kandidátem byl v roce 2004 8,2 %, v roce 2000 8 %, v roce 1996 2 % a v roce 1992 4,4 %. Přestože se tedy zdá, jakoby Virginie byla republikánskou baštou, ve skutečnosti Demokratům pokaždé chyběl jen krůček. A letos to konečně vypadá, že se Obamovi podaří ji dobýt. Prý především díky imigraci z blízkého Washingtonu.

Druhá mapa už není tak čitelná, za to je přesnější. Místo států pracuje s okrsky a místo dělení červená/modrá pracuje s volných přechodem přes fialovou. Lépe tak ukazuje, jak moc červený či modrý ten stát vlastně je. Používá ovšem data pouze z roku 2004, kdy vyhrál Republikán. Lepším odhadem, jak je Amerika rozdělena, by proto možná byla stejná mapa, ale o pár odstínů posunuta k modré.

Předchozí mapa však stále ještě něco zkreslovala - význam jednotlivých okrsků. Tento obrázek je podstatně hůře čitelný, ale zase je přizpůsoben počtu hlasů v jednotlivých státech. Opticky na mě ovšem působí, jakoby Demokratů bylo více. Bude to tím, že jsou převážně koncetrováni ve velkých městech, vytvářejí proto velké modré fleky. Silně Republikánské oblasti jsou spíše menší a široce rozprostřené po této zdeformované mapě. Druhá zajímavá věc - USA jsou daleko fialovější, než by se z mapy Jesuslandu zdálo.

Starbucks/Walmart
Usuzovat z minulých voleb, jak budou lidé volit dnes, je ale ošidné. Mapa států, o které je ve volbách nutno bojovat, se v historii mnohokrát radikálně proměnila a mění se i dnes. Leckdo se proto snaží najít jiné charakteristiky, podle kterých by dokázal říci, jak je který stát náchylný volit modře, nebo červeně. Blog FiveThirtyEight, který se pokouší modelovat výsledek letošních voleb, s oblibou argumentuje pomocí Starbucks/Walmart koeficientu. Tedy jednoduše poměrem počtu provozoven kaváren Starbucks a hypermarketů Walmart.

Tyto dvě mapky z Kolumbijské univerzity (kde si můžete přečíst, jak obtížné je získat kvalitní data i o něčem tak zdánlivě jasném, jako je počet poboček nějaké firmy) ukazují hustotu Starbucks a Walmartu na obyvatele v jednotlivých státech. Když si nyní odskrolujete zpět k první mapě červených/modrých států, určitě si všimnete jisté podobnosti. Zdá se, že státy s vyšší hustotou Walmartů jsou spíše republikánské a u Starbucks je tomu přesně opačně.

A skutečně, pokud si to vyneseme do grafu, jako to udělali zde, taková závislost se zdá být reálná. Intenzita modři a červěně odpovídá rozdílu volebního zisku Bushe a Kerryho v roce 2004. je vidět, že až na pár výjimek to opravdu docela sedí. Čím méně Walmartu, tím lépe pro Demokraty, vliv Starbucks se tak silný být nezdá.

Jaká je teorie na pozadí? Starbucks odpovídá modernímu životnímu stylu, ekologie, otevřenost, tj. demokratickým charakteristikám. Walmart je naopak symbolem konzumního amerického života, takže spíše republikánský. A konečně možné závěry? Například že Virginie (na mapě Starbucks vedle Floridy nejtmavější stát na východním pobřeží) by se mohla stát nadějným terčem pro demokratické kandidáty. Má málo Walmartů a hodně Starbucks. A jak se letos ukazuje, opravdu nadějným místem je.

Zajímavé státy jsou také Colorado a Nové Hampshire. První navzdory prvnímu geografickému odhadu patří ke slabším republikánským státům, což však odpovídá vysokému počtu Starbucks, naopak New Hampshire se vymyká mezi ostatními silnými východními demokratickými státy sklonem k republikánským kandidátům, což opět odpovídá vyššímu počtu Walmartů než je v regionu obvyklé.

Kdo hledá, najde

Otázkou je, jestli je opravdu správné za korelací Walmart/Starbucks koeficientu a rozdělení Republikánů/Demokratů nějakou skrytou logiku. Lidé nejsou jednorozměrní a nedělí se buď na modré, nebo červené. Každý se rozhoduje podle celé sady témat, který přikládá individuální váhu. V pestré Americe je těžké hledat “typického Demokrata” a “typického Republikána”.

Když si vezmu hodně různých charakteristik a poměřím je mezi sebou v jednotlivých státech, byl by to opravdu pech, abych nenašel nějakou, která bude zdánlivě něco znamenat, bude sedět na minulé výsledky a dávat zajímavou předpověď do budoucna. Ale neexistuje silný argument, proč by se už v příštích volbách nemělo ukázat, že ve skutečnosti to byla jen náhoda a motory, které hýbou Starbucks/Walmart koeficientem a úspěchem Demokratů/Republikánů jsou zcela jiné a jen se náhodou jednou potkaly.

Některé zajímavosti na této mapě se totiž dají vysvětlit i jinak. Starbucks například nemá v Coloradu tolik poboček proto, že by tento stát inklinoval k Demokratům. Ale prostě proto, že zde koupil již vybudovanou širokou síť jiných kaváren. Walmart není tak silný na jihu proto, že by to byla republikánská bašta, a slabý v Kalifornii, protože tam jsou samí Demokraté. Ale proto, že se po USA rozšířil z Arkansasu a jak ukazuje následující video, z pravděpodobně logistických důvodů expanduje od centra dál pravidelným způsobem:

A to je možná nakonec ta nejzajímavější věc. Že i když se Walmart stal podle obratu největší společností na světě, jeho chování a rozmístění je stále zásadním způsobem závislé na tom, kde před 40 lety začal.